KRÁSA JE NAŠÍM DOMOVEM
„Tvorba krásy leží v celém plánu života! Je všudypřítomnou citlivostí k magnetickým pólům duchovní země, a uměleckým dílem je stejně vytvoření jazyka jako založení říše. V každém člověku je ustavičně činný skrytý umělec. V jiskření okamžiků jako pod blesky tvůrčího dláta pracuje na jednotě osobnosti.“ Otokar Březina, Smysl boje
Krása mlčí i hovoří zároveň! Je odpouštějícím jitrem psanou symfonií harmonických souzvuků spolupracujících duší! Je tušeným tvarem ještě nezrozeného výkřiku nadšení nad zlátnoucím obzorem tajemného jitřního přemisťování ohnisek pozornosti. Pozornosti, která touží být uchopována jedním Duchem a vedena jedním směrem, jednou Cestou, k jediné Pravdě!
Krása je neuvěřitelným tancem rozpuštěných vlasů pomíjivosti pozemských pokladů. Je stále přítomnou a bdělou možností projevu toho, co se může jevit jako momentálně neživé. Krása je shlukem žlutých blatouchů a orsejí na břehu jarně švitořícího potůčku v čerstvém vlahém povětří očekávání bohaté hostiny úsměvů a v radostném klokotání čerstvě splavných lidských myšlenek slavných návratů i smutků.
Co bylo hodnotným kdysi, má stejnou hodnotu i dnes. Jen to lze nalézat v jiných pohybech a zrcadleních vědomé touhy! Je tu stále stejný plamen Naděje a Víry! Je stále sycen a šířen stejnými křídly vlídných poledních stínů jásavého letu lidského smyslového spektra!
Zemská tíž má stejný cíl jako síla odstředivá. Totiž vychovat člověka jako planoucí bytostný proud svobodně a láskyplně tvořící v Duchu ukotvených a proměněných tváří bolesti.
Kdo je onen umělec skrytý v každém člověku? A možná, že není natolik skrytý, aby ho nebylo možné nalézat prostřednictvím jeho díla. Vždyť každý živý a život rozhojňující tvůrčí akt je jeho vstupem do zemského prostoru. Ať už se jedná o vytvoření jazyka nebo zvelebení zámeckého parku souladně vyzařujícími dřevinami a záhony květin. Ať už se jedná o prosté ukonejšení dítěte milující matkou, nebo vyrobení stroje, který ušetří milionům lidí plno námahy a času.
To vše jsou produkty onoho tvořícího umělce! Umělce, který svým tvůrčím konáním ulevuje, ulehčuje, konejší a zapojuje zralé individuality do spolupracujících společenství. Sám pak je tou nejvyšší a zároveň nejsnadněji přehlédnutelnou individualitou, prostupující Zem i srdce lidí a pomalu ji proměňující v Boží království.
Otokar Březina o tom podává další svědectví takto:
„Každá práce tvůrčí je dílem mystické poslušnosti. Kroky všech hledajících poznávají se v tichu jediného mysteria.“ Esej „Zrcadlení v hloubce“
„Dobrá báseň není, sama o sobě, filosofickou soustavou ani myšlenkovým programem, jaký se z ní obyčejně soustruhuje ve školách, dobrá báseň je šťastně zachyceným zážitkem krásy!“
„Každý projev tvůrčí práce je dorozumívací prostředek, jímž se dává poznat duch duchu. Všechno je řečí, i naše tělo je řeč a mluví strašlivě každým svým údem, každým gestem, mlčením i vášní, nemocí i smrtí.“ Esej Jediné dílo.
Příteli Bauerovi v jednom z dopisů oznamuje: …“žiji klášternicky v úplném zátiší a jsem skutečně nejšťastnější, když s lidmi mám co nejméně jednati…(9.6. 1891)
Jeho přerod se dokončí: příteli Bauerovi píše: Jsem kliden a čist. Neznám mravnosti, proti níž bych se prohřešil. Jsem pánem své myšlenky, která se mi třese v rukách, zmodralá křečovitým stisknutím mých svalů. Nečekám ničeho od života, poněvadž můj život mi nepatří. Patří umění, jehož jsem nedokonalým médiem. (21.5. 1893)
Otokar Březina žil v Nové Říši třináct let a napsal tam všech pět básnických sbírek a většinu esejů. Zažil tu plno bídy a hladu – a jak později řekl Chalupnému, jeho dobrodincem byl po celou tu dobu dr. Karel Křivý, který se v listopadu 1893 přistěhoval do Nové Říše jako obvodní a zároveň klášterní lékař. Rodina Křivých bydlela v rohu západního křídla klášterní budovy. O dva roky starší lékař se s básníkem seznámil v hostinci U Brabců a byl jím oslněn! Mezi oběma muži vzniklo krásné přátelství. Mezi Otokarem Březinou a manželkou doktora Křivého paní Kristou rovněž. Všichni společně podnikali společné výlety do Moravského Krasu, do Prahy, do Tábora, Kutné Hory i do Vídně. Že rodina Křivých pro Březinu v čase jeho novoříšského působení znamenala nesmírně mnoho, dosvědčuj i jeho dopis:
„Byl jsem o letošních prázdninách v Praze a v kruhu přátel vzpomínal jsem na nezapomenutelné hodiny, které jsem trávíval druhdy (jako sen je všechno!) ve Vašem pohostinném domě v Nové Říši“ – píše Kristě Křivé z Jaroměřic o Silvestru roku 1907, „nezapomenutelné hodiny přátelské důvěrnosti, jež mne spojovaly s Vaším zvěčnělým chotěm a s Vámi. A cítil jsem nesmírnou touhu říci Vám celou svou vděčnost! Část svého života, a snad tu nejúrodnější – žil jsem poblíž Vás a mnoho síly a radosti k práci přijal jsem z Vaší jasné dobroty a z Vašeho přátelství. Jak by bylo možné zapomenouti?“ Petr Holman, O. Březina, Korespondence I. (812).
Březina básnickou silou, která měla odvahu anthropomorfisovati děje kosmické a nazírati na děje vesmíru jako na dějiny vlastní duševyvolává v nás silný prožitek kosmogeneze a v každé vteřině soudný den lidstva. Nekonečno se prostírá oběma směry, do nitra hmoty i do nejvzdálenějších končin vesmíru, až se v jednom bodě obě cesty setkávají v Jednom! (F.X. Šalda – Vývoj a integrace v díle O.B.).
Oprávněně píše F.X. Šalda, že Březina ve svých básních rozezpíval němé a těžké světy živlů, hvězd a sluncí a dovedl proměnit hrůzu, tlak, tíseň a zoufalství vývojné situace dramatické v celý národ radostných výkřiků, jistot, křídel a duší, způsobilých zalidniti i nejpustší poušť, a stvořil tím nový styl a nové nedohledné dnes ještě vývojové možnosti pro lyriku, kterou vykoupil z nejnebezpečnějšího zajetí solipsismu. (Vývoj a integrace v poezii O. Březiny)
Těžce vydobyté a ve stavech extází a emočních propadů vysochané básnické a esejistické dílo je svědectvím hluboké a bolestné niterné proměny básníka!
Niterná proměna probíhá souběžně s tvorbou. Tvorba se bez současného niterného proměňování Duchem Lásky a Svobody, který je jakožto vědomí Já jsem tváří a Životem každé lidské bytosti, stává do té míry hlubokou a trvaleji zakotvenou ve vědomí lidí i národa, do jaké míry byl niterný přerod umělcův opravdový, do jaké míry tvůrce odevzdal své vědomí a energie ega procesu duchovní proměny svého bolavého srdce a duše!
Bez proměňování bolesti v blaženost, smutku v radost, lítosti v otevřenost a jásání srdce, by nevznikal v básníkovi jakýsi přebytek ohnivě světelné energie vědomí, který byl souběžně s tímto proměňovacím procesem přetavován v úctyhodné umělecké dílo! Dílo, které září stále tímto ohněm a světlem do každého srdce, které se mu svobodně otevře!
Básník to vyjadřuje takto:
„Krása je květ z přebytku stoupajícího života, popřením smrti, je to cesta k tajemnému jihu, stále horoucnější slunce, vášnivější vegetace, duchovnější blankyt, hlubší noci, intensivnější hvězdy, lehčí, země se sotva dotýkající, ale všechny zákony její ovládající krok, nejvyšší množství energie při nejmenší ztrátě, je tichá neuvěřitelná jistota, jediná jistota na zemi, všemi slunci se třesoucí nepřetržitý úsměv, jenž viděn za země má ve svém sladkém oslnění vždy jistou melancholii, ale i tu dává tušiti nesmírné ticho jakési nevyslovitelné připravené nádhery (Otokar Březina, esej Smysl boje),
vzápětí připojuje:
„Kde život lidu přestává býti tvůrčí ve sféře krásy, to je znamení, že lid trpí nad svou sílu. Otroctví, které učinilo práci neradostnou a pouští své zajatce do jejích doupat vysílené, s očima vyhaslýma, které pustoší krásu žen, obávaným učinilo mateřství a milionům lidí v nepřítele a žháře proměnilo jitro, blížící se v červáncích, pracuje ke zkáze rodu. Neboť krása ve všech oblastech počata je z polibků a bohatství svobodného objetí, otrok, jenž ztratil víru ve své osvobození, nemá už síly, aby krásu viděl a tvořil!“ (esej Smysl boje).
Člověk je svým niterným Duchem proměňován i nevědomě. V jeho těle i duši se odehrává mnoho tajemných dějů a světelných i temných procesů, na kterých se možná už od nepaměti podílí řada duchovních bytostí. Díky nim je možná člověk stále schopen přežívat v pozemské materii tak, že si dovede v potu tváře a mnohdy s obrovským úsilím obstarat to nejnutnější hmotné zajištění. Na víc ale nemá sil!
Čím více je člověkem vyvíjeno vědomé konání obyčejných každodenních povinností, vědomé konání, myšlení, cítění, tím více přebírá otěže svých niterných proměn do svých rukou. Tím méně pak obviňuje svět a své bližní bratry a sestry společně tajemně přebývající v Duchu lásky a svobody, z na něm páchaného bezpráví, a přebírá plnější odpovědnost za své žití! Stává se tak pánem Slova, pánem citu, pánem rozhodování, kdy se méně a méně rozhoduje k činům cíleným proti životu a světlu!
Naopak člověk ustrnulý a zatvrzelý ve svém strachu není schopen tvorby! Není schopen vnímat skutečnou krásu života, sebe a světa! Konstruuje si iluzorní domovy, vesmíry, dny a noci. Opevňuje se ve svých hrůzách z toho, že by měl vyjít ven a komunikovat buď se sebou nebo s lidmi, přírodou, nebem…
Člověk ustrnulý neproměňuje a nemůže tak poznávat, vyvíjet se, růst, stoupat výš a naplňovat tak své poslání na Zemi. Poslání proměňovat postupně nejen sebe, ale i přírodu a veškerou materii zpět v Duchovní dech Toho, který vane!
Myšlenka na nebesa a svatost byla pro Otokara Březinu velmi důležitá. Dosvědčuje to dopis neznámému adresátovi, otištěný P. Hollmanem v Proglasu (č.9, 1990). Dopis vyznívá jako poučení žákovi: „Učte se mlčeti. U nohou vyvoleného, jenž bude vám určen za iniciátora v mystérium, usedněte pokorně. Silte svou vůli. Vůle se dá síliti, jako se sílí tělo! Dietou. Pozdvižením Ducha a prací. Žijte čistě. Porostou tak křídla vší obraznosti. Všechny světy, i ty nejvyšší a nejzávratnější, jsou ztajeny v tomto světě.
Nebesa jsou stavem duše. Budoucí země je již zde, její azur neposkvrněný klene se v srdcích milujících. (29.1. 1905)
Otokar Březina svým dílem i životem prošel, prokonal, prožil cestu, kterou se můžeme vydat i my, rozhodneme-li se k tomu….
Petr Kopejska