Básník Otokar Březina (1868 – 1929)
Přední básník generace 90. let 19. století. V jeho tvorbě se česká poezie nejvýrazněji vyrovnala s podněty soudobé evropské moderny, jmenovitě symbolismu.
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, se narodil 13. 9. 1868 v Počátkách, kde také ukončil měšťanskou školu. V letech 1883-87 studoval na reálném gymnáziu v Telči. Po maturitě se stal učitelem na obecné škole v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Zde se seznámil s Annou Pammrovou, s níž od roku 1889 udržoval korespondenci, která je významnou součástí jeho odkazu. Od roku 1888 do roku 1901 učil v Nové Říši na Moravě. Samostatným studiem získal široké vzdělání zvláště ve světových literaturách a filosofii. Roku 1901 přešel do Jaroměřic na měšťanskou školu, nyní Základní školu Otokara Březiny, v které působil až do roku 1925, kdy byl penzionován. V Jaroměřicích se setkával se svými přáteli – sochařem Františkem Bílkem, básníkem Jakubem Demlem, Karlem Čapkem, F. X. Šaldou, malířem Josefem Váchalem a dalšími. Zde jej také navštívil T. G. Masaryk.
Největší dosah pro Březinův přerod mělo intimní seznámení s francouzskými symbolisty (Baudelair). Těžce na něj dolehla smrt obou rodičů během jednoho týdne v roce 1890. Tato událost se projevila v první básnické sbírce Tajemné dálky, viz báseň Moje Matka.
Březinovo dílo obsahuje pět básnických sbírek – Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu a Ruce. Torzo poslední sbírky, která se měla jmenovat Země vyšlo až v roce 1939.
Eseje: Hudba pramenů a Skryté dějiny
Březina čile korespondoval jednak se svými přáteli a také odpovídal na všechny ostatní dopisy, které dostával. Jeho dopisy byly několikrát knižně vydány. Naposled souborně vyšly začátkem roku 2004 zásluhou editora Březinova díla Petra Holmana. Otokar Březina zemřel 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde je také pohřben. Pomník Tvůrce a jeho sestra Bolest na jeho hrobě vytvořil přítel sochař František Bílek.