Jakub DEML

* 20. 8. 1878, Tasov  

† 10. 2. 1961, Třebíč  

Básník, prozaik a esejista

Pocházel z rodiny rolníka a vesnického kupce, poznamenané třemi otcovými sňatky a úmrtími sourozenců. Deml byl dítětem z otcova druhého manželství, matka zemřela 1890. Gymnázium studoval v Třebíči (maturoval 1898). 1897 se seznámil s Otokarem Březinou a toto přátelství jej vedlo nejen k rozhodnutí vstoupit do katolického bohosloveckého semináře v Brně (vysvěcen 1902), ale podstatně ovlivnilo celý jeho život; Březina zůstal Demlovým celoživotním básnickým idolem. Jako seminarista poznal časopis Nový život, orgán Katolické moderny, propagující nové umělecké snahy mezi duchovenstvem, a navázal spolupráci s jeho vydavatelem a redaktorem Karlem Dostálem-Lutinovem a se Sigismundem Bouškou. Březina jej také seznámil s dílem výtvarníka Františka Bílka (1900), s nímž se pak osobně poznal 1903. Deml byl Bílkovou tvorbou oslněn a stal se jejím interpretem, v době přátelství s Josefem Florianem však vzájemné kontakty načas přerušil. Bílek ilustroval a upravil řadu Demlových publikací, jejich vztah však již nikdy nedosáhl počáteční důvěrnosti. Od září 1902 byl Deml kaplanem v Kučerově u Vyškova (do 1904), poté působil jako kněz v různých místech na Moravě: Lesonice (1904), Babice u Moravských Budějovic (1904–1906), Martínkov (1906), Třešť (1906–1907), Bystrc u Brna (1908–1909). 1904–1911 se spolu s Josefem Florianem ze Staré Říše podílel na vydávání a překládání knih a sborníků Dobrého díla (po roztržce 1910 však od Floriana odešel a jejich přátelství se již neobnovilo). Demlův konflikt s Katolickou modernou (1907), spolupráce s Josefem Florianem i jeho osobité chápání kněžského poslání byly posléze příčinou jeho střetu s církevními nadřízenými (zvláště brněnským biskupem Huynem). Od března 1909 byl brněnskou konzistoří vyloučen z duchovní správy a poslán na neplacenou dovolenou. 1909–1911 žil u svého přítele, kněze Josefa Ševčíka, v Babicích u Moravských Budějovic, 1912 u různých přátel (Jaroměřice, Třebíč, Šebkovice). 1912 byl dán do penze a na příkaz konzistoře se musel odstěhovat do Prahy (1912–1913; mj. bydlel u malíře Josefa Váchala). 1912 se seznámil s Eliškou Weisenbergerovou, manželkou továrníka ze Žebráku a návštěvnicí literárního salonu Růženy Svobodové. Rozporuplný citový vztah, který mezi nimi vznikl (rodina jejich stykům zabraňovala; po jistou dobu byla Weisenbergerová hospitalizována v ústavu pro duševně choré; zemřela 1918), se stal inspirací řady Demlových knih (Tanec smrti, Miriam, Moji přátelé, Pro budoucí poutníky a poutnice, Šlépěje 1–3). 1913 se zrodilo Demlovo dlouholeté přátelství s F. X. Šaldou. Válku Deml prožil v rodině svého švagra Jana Kryštofa v Jinošově u Náměště nad Oslavou. 1918 se seznámil se spisovatelkou Pavlou Kytlicovou (1874–1932), která se posléze stala vydavatelkou Demlových knih, ale i harmonizujícím činitelem jeho uměleckého díla. 1919 odešel do Šternberka na Moravě a odkud záhy s Pavlou Kytlicovou odjel do Lubochni u Topolčianek (Slovensko), kde se měl stát správcem zámeckých sbírek. Po devíti měsících se však vrátil do Čech (Vrchbělá u Bělé pod Bezdězem, Praha). 1921 zahájil stavbu domku v Tasově, v němž se natrvalo usadil v červnu 1922. V této době se Deml pokusil o paradoxní syntézu katolictví se sokolstvím: v Sokole zastával různé funkce a vyvíjel intenzivní přednáškovou činnost. Pro neúčast Sokola na svatováclavském mileniu se však Deml v září 1928 s tímto hnutím rozešel. Úmrtí Otokara Březiny způsobilo v Demlově osobním i uměleckém životě hlubokou krizi. V souvislosti s ním ostře kritizoval soudobé společensko-politické poměry; 1930 byl postaven před soud pro urážku hlavy státu, po zákroku T. G. Masaryka však bylo soudní řízení zastaveno. Demlova práce Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) byla pro vypjatý subjektivismus ostře odsouzena bezmála celou českou kulturní veřejností. Deml prožil tento fakt jako osobní tragédii a vyobcování z národa a ostře se rozešel s řadou přátel a známých (F. X. Šalda, Jaroslav Durych, Arne Novák, Emanuel Chalupecký, Pavel Eisner aj.). Negativní ohlas této práce a smrt Pavly Kytlicové (1932) mu nedovolily setrvat v Tasově, a tak přijímá od německé rodiny hraběte Sporcka pozvání do Kuksu. Zde navázal konfliktní citový vztah s jeho dcerou Kateřinou Sweerts-Sporckovou, jehož ohlas nalézáme v Demlových německých verších a v básnických prózách Zapomenuté světlo (většina výtisků prvního vydání byla z mravnostních důvodů soudně zkonfiskována), Princezna, Jugo aj. Po jejich rozchodu (1934) Deml již definitivně zakotvil v Tasově, kde poznal Marii Rosu Junovou, která ve svém nakladatelství vydávala především Demlovy knihy a ve všech polemikách a střetnutích věrně stála po jeho boku. Ve třicátých letech podnikl Deml četné cesty po Evropě (1929 Itálie, 1932, 1933 a 1935 Jugoslávie, 1936 Německo). – I když od poloviny třicátých let zesílily Demlovy výpady proti soudobým politickým poměrům (zejména proti Edvardu Benešovi) a v jeho publikacích se objevily zřetelné antisemitské tendence, Deml po 1939 nekolaboroval s okupačním režimem a 1943–1945 mu bylo zakázáno publikovat. Po 1945 byla Demlova publicistická činnost z let 1939–1941 prošetřena očistnou komisí podle tzv. malého dekretu, 1948 pak byla lidovým soudem shledána jeho bezúhonnost (v Demlův prospěch svědčil např. Vítězslav Nezval). Od 1945 žil trvale v Tasově.

Přispíval od 1899 do těchto novin a časopisů: Muzeum, Nový život, Nový věk, Kazatel, Kmen, Meditace, Niva, Obzor, Pramen, Přehled, Tvar, Lidové noviny, Akord, Obnova, Národní obnova, Květy, Lípa, Na hlubinu, Volné směry, Zvon aj. V samizdatové edici Rukopisy VBF vyšlo Dílo Jakuba Demla (1978–1983, 14 sv., ed. B. Fučík a V. Binar). Demlovy texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Tempo 1 (1968, ed. neuveden), Básníci a samotáři (1984, edd. O. Fibich, J. Brixi), Hodina naděje (1978, edd. J. Gruša, M. Uhde, L. Vaculík), Nálezy (1988, edd. M. Freiová, K. Neradová), Oslovení (1982, ed. Martin Palouš), Jedenáctá večer… (b. d., ed. neuveden). Jako překladatel z němčiny a latiny se Deml orientoval převážně na díla mystiků, světců a pojednání teologicko-liturgické povahy (sv. Hildegarda, sv. Cyprian, sv. Vincenc Ferrerský, A. K. Emmerichová). Byl také vydavatelem nevelkého počtu knih (Léon Bloy, Karel Jaromír Erben, Kniha Judit, Pavla Kytlicová, Proroctví Joel, Paul Verlaine, Jan Vinař, Ondřej František Jakub de Waldt). Demlova kniha Zapomenuté světlo inspirovala vznik stejnojmenného filmu (1996, scénář Milena Jelinek, řežie Vladimír Michálek). 1991 byla založena společnost Dědictví Jakuba Demla.
Pseudonymy: J. B. Polom, J. Vznata, Vojtěch Běloch, Znata.

Literární dílo Jakuba Demla je velmi různorodé: vedle poezie, básní v próze a povídek obsahuje i úvahy, eseje, deníkové záznamy, pamflety, kritické recenze, náboženské meditace a překlady; jeho těžiště je však v poezii a umělecké próze. I když vstoupil do literatury pod silným vlivem Otokara Březiny, jeho osobitá poetika se nikdy cele neidentifikovala s březinovským literárním symbolismem. Demlovo první tvůrčí období, jehož vrcholy představují knihy básnických próz Hrad smrti a Tanec smrti, je plné temné úzkosti o život a bytí člověka, jež je neustále negováno smrtí. Úzkostným pocitem ohroženosti člověka, který putuje životem a společností jako štvanec, má blízko k literárnímu expresionismu a v lecčems předjímá úzkostné vize Franze Kafky. Z tragického životního pocitu autor hledá východisko ve všeobjímající lásce ke všemu stvořenému (Moji přátelé, Miriam), jež vnímá jako odlesk Boží přítomnosti ve světě. Tragické vnímání skutečnosti a pocit ohroženosti lidského subjektu jsou provázeny přirozenou touhou básníka po myšlenkově spřízněném kolektivu, s nímž by se mohl ztotožnit jako umělec i kněz. Zvláště po 1918, stržen obecným nadšením nad vznikem samostatného státu, se Deml přimyká k národnímu kolektivu, což se projevilo zejména v jeho paradoxním a dočasném zaujetí pro sokolské ideály, které chtěl prohloubit křesťanskými principy (Sokolská čítanka, Sestrám). Demlovo pojetí národního kolektivu je celé prodchnuté křesťanským prožitkem společenství jako sounáležitosti živých a mrtvých. Hlavní práce Demlova druhého tvůrčího období (Mohyla, Tepna, Hlas mluví k Slovu) proto vnímají rodný Tasov jako kosmos, jenž se básníkovi stává synonymem celé národní pospolitosti. V něm nachází osobní i uměleckou harmonii, projevující se zejména láskyplným vztahem ke svým rodákům. Tato harmonie, budovaná na básnickém mýtu domova, se na konci 30. let rozpadá a Deml se opět navrací k počátečním pocitům ohroženého lidství, k tématům zmaru a smrti. V tomto Demlově třetím tvůrčím období, pro něž jsou charakteristické zejména knihy Zapomenuté světlo, Jugo, Píseň vojína šílence, se stává básníkem existenciálního děsu a zmaru. Všechny hodnoty jsou zpochybňovány, lidské vztahy mají podobu labyrintu, v němž bloudí osamělý jedinec nenacházející klid a spočinutí v rodném kraji a zoufale toužící po Boží milosti, která by mu vrátila ztracený klid a jistotu bytí. – Základním estetickým rysem Demlova díla je snaha učinit objektem tvorby svůj vlastní osud, což se také odráží až v chaotické tvarové nesourodosti a v absolutizování básníkova subjektu. Demlova touha vyslovit beze zbytku sebe sama, psát stále „jednu knihu“, je příčinou rozsáhlé deníkové tvorby, která představuje neodmyslitelnou součást Demlova díla již od první etapy jeho tvorby (Domů, Rosnička). Tuto doprovodně komentátorskou linii Demlova díla tvoří soubory nejrůznějších literárních žánrů, do nichž autor bez zjevnějšího kompozičního zřetele zařazoval nejen básně, prózy, úvahy a eseje, ale i korespondenci, deníkové záznamy, zápisy snů, náboženské meditace, politické komentáře apod. (základní řadu tvoří dvacet šest svazků Šlépějí, 1917–1941). Nacházíme-li v této deníkové produkci vedle významných básnických a prozaických děl také efemérní malichernosti, bylo to způsobeno básníkovým vypjatým důrazem na sebe sama. Zvláště výrazně se to projevilo v období 1936–1941, kdy se Deml rozešel s většinou svých přátel a vše v české společnosti hodnotil zcela negativně. Jeho úvahy a komentáře z této doby mají často povahu útočných pamfletů, v nichž se autor prezentuje jako konzervativec, odpůrce liberální demokracie. Po 1945 se Demlova literární činnost výrazně zúžila; publikoval pouze nemnoho nábožensky laděných a příležitostných básní. Autenticko-osobitá linie Demlovy tvorby, aniž mohla uvažovat o možném zveřejnění, však pokračovala až dokonce Demlova života, jak to dosvědčuje posmrtně vydaná próza Podzimní sen, patřící k jednomu z vrcholů jeho tvorby.

(Zdroj: Slovník české literatury)